7:30 sobota ráno, ležím v posteli a pas mi obímá cizí ruka. Otočím se a vidím toho kluka se kterým sem se včera potkala v baru, nesnažím se ani vzpomenou na jeho jméno. Na co?! Pokud budu mít štěstí vypadne, než vylezu ze sprchy.
Dobelhám se do koupelny → sprcha je očista, k mé smůle však pouze těla „the heart is dead“
V poslední době má postel připomíná spíš přestupní stanici metra „ střetávám se v ní s lidma, který jsou mi absolutně volný, nehledě na to, že se s nima chvíli svezu“
„disgust“ …řeknu si a ironicky se usměju.
Vracím se do pokoje – ještě je tu, vidím ty jeho totálně nevkusný špičatý boty, který může z čistým svědomím nosit jen klaun nebo ukrajinec.
Sedí na posteli, jako by čekal na to až mu donesu snídani, obejmu ho a budu ho zasypávat kecama jak byl úžasnej.
Jeho přítomnost mě doslova irituje.
„Včera to bylo fajn, mohl bych tě pozvat na večeři?“ přemýšlím jestli je vážně tak naivní nebo je to jen projev slušnosti. Neodpovídám. Vstane a pokusí se mi letmo vlepit pusu. Odstrčím ho, mám pocit, že kdyby se mě dotknul začnu nekontrolovaně zvracet.
Zabouchnu za ním dveře, posadím se na křeslo a zapálím si .
Nesnáším když u mě zůstávají do rána.
Včera mě šukal a dnes, se mi hnusí asi na stejné úrovni jako bezdomovci, sedící opodál Karlova mostu → a tak to je to pokaždé „hard truth“.
Je to snad netaktní ?! Říct, že si příjdu tak emočně prázdná, že mě spokojeností nenaplňuje nic?! Ani sex?
Prostě odmítám poslouchat ty ohraný fráze, nestojím o žvásty jak jsem skvělá, lepší než všechny ty předtím. Nechci dostávat textovky s romantickým podtextem, ani vázaný kytky. – od nich ani od nikoho jinýho.
Melancholie a láska –ke štěstí nevedou. To, ale neznamená že musíš bejt „heartleess bitch“…nebo jo?!
